Duchovní a biblistické texty

1 velikonoční modlitební setkání farních buněk

Milí farníci,

V době velikonoční pokračujeme v projektu otevřených modliebních buněk, plánována jsou tři setkání jako příprava na Seslání Ducha Svatého. Jedná se o malé, neformální skupinky farníků, které se spolu scházejí na místě a v čase, který si sami dohodnou, ke společné modlitbě. Skupinky jsou otevřené a každý z členů má možnost přivést někoho dalšího. Pokud by byla skupinka příliš velká z důvodu počtu, nebo místa, kde se schází, rozdělí se na 2 samostatné.Pokud byste se chtěli k nějaké skupince připojit, nebo novou skupinku založit, obraťte se po mši na pana faráře, nebo kontaktujte pastoračního asistenta: asistent@farnostvrsovice.cz Celý příspěvek

3. Postní modlitební setkání

(materiály k projektu postní duchovní cesty formou otevřených modlitebních buněk)

Pokud se dobře neznáte, je vhodné začít krátkým představením se sobě navzájem a něco o sobě říci.

Setkání začínáme znamením kříže a následující modlitbou:

Dobrý Bože, děkujeme Ti za tuto chvíli společné modlitby. Prosíme Tě, veď toto naše malé společenství, abychom naslouchali Tvému Slovu a také sobě navzájem. Dej nám, abychom byli pozorní k radostem i bolestem nás, kteří jsme zde shromážděni, ale také našeho okolí. Vše, co vidíme kolem sebe v našem životním prostředí, chceme přinášet před Tvou tvář. Všem, mezi kterými žijeme a se kterými se setkáváme, chceme vyprošovat Tvé požehnání. Celý příspěvek

2. Postní modlitební setkání

(Materiály k otevřeným modlitebním buňkám)
Pokud se dobře neznáte, je vhodné začít krátkým představením se sobě navzájem a něco o sobě říci.

Setkání začínáme znamením kříže a následující modlitbou:

Dobrý Bože, děkujeme Ti za tuto chvíli společné modlitby. Prosíme Tě, veď toto naše malé společenství, abychom naslouchali Tvému Slovu a také sobě navzájem. Dej nám, abychom byli pozorní k radostem i bolestem nás, kteří jsme zde shromážděni, ale také našeho okolí. Vše, co vidíme kolem sebe v našem životním prostředí, chceme přinášet před Tvou tvář. Všem, mezi kterými žijeme a se kterými se setkáváme, chceme vyprošovat Tvé požehnání. Celý příspěvek

Otevřené modlitební buňky – postní duchovní cesta

Milí farníci,

Půst je doba, do které vstupujeme označeni popelem a slyšíme nad sebou slova:„Obraťte se a věřte evangeliu”.

Aby se tato slova mohla ve větší míře stát skutečností v našem životě, nabízí se výjimečná možnost setkávat se k modlitbě ve skupinkách.  Skupinky se setkávají jednou za dva týdny, celkem 3x. Celý příspěvek

Postní cesta milosrdenství ke stažení

Cesta milosrdenství_2016_PDF

Cesta_pro děti_2016_PDF

Adventní cesta pro rodiny

adventní cesta 2015 ve formátu PDF

Zimní duchovní obnova: cyklus přednášek inspirovaných Exhortací papeže Františka Radost Evangelia

Audio-záznamy z přednášek v rámci Zimní duchovní obnovy, která probíhala v sále sv. Václava od 3. 2. do 17. 3. 2015

P. Petr Beneš: Pozvání k obnově mého osobního setkání s Ježíšem Kristem a jeho láskou

P. Pavel Semela: Duch svatý nás otevírá Božímu milosrdenství

P. Angelo Scarano: Boží slovo je otevřenou branou. Naučme se do ní vstoupit

Mons. Aleš Opatrný: Svátost smíření jako láskyplné setkání s odpouštějícím otcem

Kristina Koldinská, komunita Sant Egidio: Kam nás Pán volá vykročit a otevřít dveře? Dáváme chudým ve svém srdci privilegované místo?

P. Stanislaw Góra: Jak žít Radost i v osobních těžkostech

 

ke stažení:

Download: Kristina Koldinská, komunita Sant Egidio: Kam nás Pán volá vykročit a otevřít dveře? Dáváme chudým ve svém srdci privilegované místo?

Download: P. Stanislaw Góra: Jak žít Radost i v osobních těžkostech

 


Témata a přednášející:

3. února … Pozvání k obnově mého osobního setkání s Ježíšem Kristem a jeho láskou
(P. Petr Beneš, CssR)
motto: „Radost evangelia naplňuje srdce i celý život těch, kdo se setkávají s Ježíšem“ /EX EG odst. 1./

10. února … Duch svatý nás otevírá Božímu milosrdenství
(P. Pavel Semela)
motto: „Spása, kterou nám Bůh nabízí, je dílem jeho milosrdenství. Neexistuje žádný lidský čin, byť by mohl být jakkoli dobrý, kterým bychom si zasloužili tak obrovský dar. Bůh nás čirou milostí přitahuje, aby nás se sebou sjednotil. On sesílá svého Ducha do našich srdcí, aby z nás učinil své děti, proměnil nás a dal nám schopnost odpovědět svým životem na jeho lásku.“ /EX EG odst. 112/

17. února … Boží slovo je otevřenou branou. Naučme se do ní vstoupit.
(P. Angelo Scarano, Th.D., S.S.L.)
motto: „Bůh promluvil. Není již velkou neznámou, ale ukázal sebe samého“ /Exhortace EG odst.175, citace Benedikta XVI./

24. února … Svátost smíření jako láskyplné setkání s odpouštějícím otcem
(Mons. Doc. Ing. Aleš Opatrný, Th.D.)
motto: „Bůh je v odpuštění neúnavný, jsme to my, kdo se unavíme v prosbě o jeho milosrdenství“ /EX EG odst. 3./

10. března … Kam nás Pán volá vykročit a otevřít dveře? Dáváme chudým ve svém srdci privilegované místo?
(Doc. JUDr. Kristina Koldinská, PhD., komunita Sant Egidio)
motto: „Církev, která „vychází“, je církví otevřených dveří. Vycházet ven k druhým a vydávat se na periferie lidstva neznamená bezhlavě a beze smyslu běžet do světa. Častokrát je lepší zpomalit krok, odložit neklid, pohlédnout druhým do očí a naslouchat jim, anebo odložit naléhavé povinnosti a doprovodit toho, kdo zůstal na kraji cesty.“ /EX EG odst. 46., srv. též odst. 20-24,179, 197/ „Ježíš chce, abychom se dotýkali lidské bídy, trpícího těla druhých.“ /EX EG odst. 270/

17. března … Jak žít Radost i v osobních těžkostech
(P. Stanislaw Góra)
motto: „Chápu, že radost se neprožívá stejným způsobem ve všech životních etapách a za všech okolností, které jsou někdy velmi tvrdé. Přizpůsobuje se a přetváří a vždycky zůstává alespoň paprskem světla, který se rodí z osobní jistoty, že jsme nekonečně a nade vše milováni“ /EX EG odst. 6./

informace o přednášejících

plakátek v PDF

Zimni duchovni obnova

 

Ježíš, dárce života

Pár poznámek k prvním pěti kapitolám Janova evangelia.

Pro biblickou hodinu připravil Jozef Nagy

 

V Prologu Janova evangelia čteme: „Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista“ (J 1,17). Mojžíšův Zákon byl chápán a vykládán na základě a v duchu poznání mezilidských vztahů doby vzniku a základní formace lidu Izraele. Zákon svatosti ve 3. Mojžíšově knize obsahuje sice příkaz: „Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin“ (Lv 19,18), ale pojem „bližní“ je zde zúžen na příslušníky lidu Izraele. Příkaz lásky k bližnímu je zde zařazen jako jeden z celé řady příkazů, kterými se měl příslušník Izraele řídit ve svém jednání.

Ježíš přináší novou interpretaci Zákona. Sám v Horském kázání říká: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. … Neboť pravím vám: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského“ (Mt 5,17.20). Právě z Horského kázání známe jeho výroky např. o zabíjení: „Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu. Já však pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu …“ (Mt 5,21-22), o cizoložství: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: `Nezcizoložíš.´ Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci (Mt 5,27-28), o odplatě: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: `Oko za oko, zub za zub´. Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou … (Mt 5,38-42), a zejména o lásce k nepřátelům: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: `Milovat budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.´ Já však pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5,43-48). Celé toto naplnění Zákona shrnul ve známém dvojpřikázání lásky, jak čteme např. v Matoušově evangeliu: „Jeden zákoník se Ježíše otázal, aby ho pokoušel: ‚Mistře, které přikázání v zákoně je největší?‘  On mu řekl: `Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.´ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: `Miluj svého bližního jako sám sebe.´ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci“ (Mt 22,35-40; viz také Dt 6,4-6 a Lv 19,18). Tento Ježíšův pohled na Zákon uvádí i apoštol Pavel v listě Římanům: „Vždyť přikázání `nezcizoložíš, nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš´ a kterákoli jiná jsou shrnuta v tomto slovu: `Milovat budeš bližního svého jako sebe samého.´ Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona“ (Ř 13,9-10), nebo Galaťanům: „Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým. Vždyť celý zákon je shrnut v jednom slově: Milovat budeš bližního svého jako sebe samého!“ (Ga 5,13-14).

Tento pohled na naplnění Zákona Ježíšem není jediný. Ježíš naplnil Zákon i v tom smyslu, že jako jediný člověk pravdivě splnil všechny požadavky Božího zákona, protože ve všem plnil Otcovu vůli. Svědčí o tom například jeho výroky: „Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo“ (J 4,34); „Sám od sebe nemohu dělat nic; jak mi Bůh přikazuje, tak soudím, a můj soud je spravedlivý, neboť nehledám vůli svou, ale vůli toho, který mě poslal“ (J 5,30); „… jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal“ (J 6,38).

V této souvislosti se vnucuje námitka: Pro Ježíše to bylo snazší než pro nás, vždyť on byl Boží Syn, pravý Bůh! Ano, je pravda, že Ježíš byl Boží Syn, ale platí pro něj to, co prvotní církev vyznávala o Ježíši Kristu ve známém hymnu z listu Filipanům. Zde apoštol Pavel píše věřícím z Filip: „Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka (byl jako každý jiný člověk – lit. př.) se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži“ (Fp 2,5-8). Tento člověk Ježíš, který „byl jako každý jiný člověk“, se plně ztotožnil s vůlí svého Otce, a proto každé jeho přání – protože to bylo přání v souladu s vůlí Otce – Otec splnil. Proto mohl Ježíš křísit mrtvé, uzdravovat nemocné, v Otcově jménu odpouštět hříchy, podávat novou interpretaci Zákona atd. Tuto jeho zkušenost s Otcem vyjadřuje i jeho odkaz učedníkům v řeči na rozloučenou: „… Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to. Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná“ (J 16,23-24). A tento odkaz, tato Ježíšova Boží nabídka platí i každému z nás.

Židé chápali Mojžíšův zákon jako cestu ke spáse – k požehnání v každém jejich jednání, nebo k zatracení – k prokletí každého jejich podnikání v závislosti na tom, zda člověk splnil všechna přikázání zákona, nebo zda některé z nich porušil (viz např. Dt kap. 27 a 28). Ježíš tuto základní funkci Zákona přejímá, ale nově chápe jak Zákon, tak i jeho plnění, a také spásu.

V Ježíšově pojetí je nutné Zákon vykládat z hlediska dvojpřikázání lásky. Láska je víc než pouhé přikázání. Ona stojí nad strohou verbální formulací přikázání. Život v duchu takto pojatého Zákona je cestou ke spáse, cestou k životu věčnému, jak o něm mluví Ježíš na tolika místech v Janově evangeliu a jak sám říká: „ … Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jeden od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. Tehdy řekne král těm po pravici: `Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.´ Tu mu ti spravedliví odpoví: `Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?´ Král jim odpoví a řekne jim: `Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.´

Potom řekne těm na levici: `Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.´ Tehdy odpoví i oni: `Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?´ On jim odpoví: `Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.´ A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života.“ (Mt 25,31-46).

Ježíš přišel na svět ukázat Boží lásku jako zdroj věčného života, přičemž věčný život přímo definuje ve své Velekněžské modlitbě: „A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíš Krista“ (J 17,3). Život věčný tedy představuje intimní spojení člověka s Bohem, přijetí Božího života – který je nám nabízen v Ježíši Kristu – do našeho života. Toto je spása v celé své úplnosti: jak v dimenzi horizontální – pomoc v našich problémech pozemského života, tak i v dimenzi vertikální – spojení se zdrojem věčného života: s Boží láskou.

Nyní pár slov podrobněji o pojmu „spása“. Obecně se slovo spása chápe jako osvobození od zla, tedy jako proces, v němž člověk z nějaké negativní životní situace přechází do situace pozitivní. Takový přechod může uskutečnit buď vnější moc přinášející spásu, nebo člověk sám svým úsilím, nebo kombinace obojího. Spása je tedy ve své podstatě úzce spojena s tajemstvím zla a se snahou člověka se od zla osvobodit.

Pro Izraelity v Egyptě spása znamenala osvobození ze situace poroby a nesvobody. Pro nemocného člověka je spásou uzdravení. Pro člověka, který prožívá silný pocit viny, je osvobozením odpuštění a usmíření.

Se zlem se setkáváme v nejrůznějších formách: zlo fyzické, ekonomické, etické, náboženské (hřích). Tato mnohoznačnost pojmu zla s sebou nutně nese i mnohoznačnost pojmu »spása«. Když chceme o ní mluvit, musíme nejdříve upřesnit, o jakou spásu se jedná, o jakém osvobození bude řeč. Člověk touží být osvobozen od nějakého konkrétního zla. Typ tohoto zla do značné míry určuje typ očekávané spásy, ale promítá se i do představy spasitele nebo osvoboditele. Klasickým příkladem konfliktu mezi odlišnými pojetími spásy a různými představami o spasiteli je Ježíšovo veřejné působení. Ježíš byl odmítnut především proto, že přinášel jiný typ spásy, než si přáli a představovali jeho současníci.

Pavel VI. v encyklice Evangelii nuntiandi píše: „Jádrem a středem radostné Kristovy zvěsti je spása, velký Boží dar, který nejenže znamená osvobození od všeho toho, co člověka utlačuje, ale je zejména osvobozením od hříchu, od zlého ducha, v radosti, že poznáváme Boha a že Bůh zná nás …“

Pavel VI. zde poukazuje na dvě dimenze spásy jako osvobození od zla, které sice spolu úzce souvisejí, ale které je nutno velmi dobře rozlišovat. Ctirad V. Pospíšil ve své knize Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel zavádí pro tyto dvě dimenze názvy: spása podle člověka a spása podle Boha.

První dimenze osvobození leží uvnitř našeho světa a plně odpovídá lidským touhám. Izraelité volali k Hospodinu, aby je osvobodil z poroby a otroctví (srov. Ex 2,22). Abrahám toužil po vlastním synovi, na němž a na jehož potomstvu by se mohla splnit zaslíbení daná Hospodinem. I Ježíš odpovídá na tuto touhu člověka po osvobození četnými podivuhodnými zásahy ve prospěch chudých, marginalizovaných, podceňovaných, zavrhovaných, nemocných, posedlých, ba dokonce i těch, kdo již zemřeli. Tuto dimenzi nazveme spásou podle člověka. Je důležitá, protože člověk při ní intenzivně zakouší Boží dobrotu a lásku a tato zkušenost může upevnit jeho důvěru v to, že Hospodin jedná zásadně v jeho prospěch. Jestliže Hospodin tak často a tolika různými způsoby zasahoval a zasahuje ve prospěch člověka, nesmíme ani my křesťané tento rozměr spásy jakkoli podceňovat, nebo dokonce opomíjet. Vždyť i sám Ježíš v Matoušově evangeliu činí z praktického nasazení pro potřebné a chudé základní kritérium vstupu do Božího království (srov. Mt 25,31-46). Navíc je zřejmé, že tomuto rozměru spásy velmi dobře rozumějí i lidé, kteří stojí mimo církev a neobdrželi zatím dar víry.

Tento rozměr spásy je však sám o sobě neúplný. Kdyby spása měla pouze tento nitrosvětský rozměr, nebyl by náš obraz Boha Spasitele vlastně ničím jiným než pouhým průmětem našich v zásadě antropocentrických přání. Byl by pak takový »bůh« opravdu někým, kdo nás reálně přesahuje?

Druhá dimenze se týká osvobození od hříchu, od nadvlády zlého ducha a zahrnuje zároveň i celý proces návratu ke zdroji života. To vše vyžaduje od člověka dokonalou změnu smýšlení. Starý člověk musí zemřít a „znovu se narodit“ (srov. J 3,7; Ř 6,3n), musí se zcela vydat do rukou Stvořitele a Spasitele, který v něm chce dokonat své dílo. Na tomto stupni Hospodin požaduje po člověku vnitřní proměnu srdce (srov. Mk 1,15), zřeknutí se nitrosvětské logiky vlastnění a moci (srov. Mt 5,1n; 19,23-25), absolutní důvěru projevující se poslušností. Proč to všechno? Protože plná spása není nic jiného než dokonalé spodobení člověka s Bohem, zbožštění, obnovení a dokonání Božího obrazu v člověku. Jinými slovy, plná spása není nic jiného než obnova dokonalého napojení člověka na zdroj života, na Boží lásku. Tento proces však může v člověku uskutečnit pouze Hospodin, a proto se tato dimenze nazývá spása podle Boha.

Tuto spásu lze přijmout jedině ve víře. Je velmi úzce spjata s vědomím vážné hrozby, že člověk se opravdu může minout s pravým smyslem svého života, kterým je život z Boží lásky.

O tomto druhu spásy lze jen velmi obtížně hovořit před těmi, kdo nemají dar víry. Když budeme před nevěřícím vydávat svědectví o spáse podle Boha, nebude nám s největší pravděpodobností rozumět; pokud by chápal, pak nemůže být zcela nevěřící.

Nyní se vrátíme k našemu přehledu prvních kapitol Janova evangelia. Ježíšův pohled na Zákon a jeho plnění znamenal pro něho veliké, doslova životní riziko. Ale Ježíš bere na sebe toto riziko, protože smyslem jeho Vtělení, jeho vstupu do našeho světa lidí bylo plnění úkolu, který dostal od Otce – přinést lidem spásu. Popis plnění tohoto úkolu je hlavním tématem všech čtyř evangelií. V Janově evangeliu už v Prologu čteme: „Těm pak, kteří ho (Ježíše, vtělené Boží Slovo) přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi“ (J 1,12). O kousek dále, v rozhovoru Ježíše s Nikodémem nám zní tak známé verše: „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen (J 3,14-17).

Ve 4. kapitole nabízí Ježíš samařské ženě „vodu živou“ (v. 10) a říká ji: „Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému“ (v. 14).

Pro naši úvahu je zvlášť vhodná 5. kapitola. Evangelista zde popisuje, jak Ježíš uzdravil ochrnutého člověka v sobotu a řekl mu, aby vzal své lože a odnesl si je domů. Nosit lože, i když bylo ze slámy, lehké, považovali farizeové za práci, a tedy za těžké porušení přikázání o svěcení sabatu. Takové porušení zákona bylo trestáno smrtí: „Šest dní se bude pracovat, ale sedmého dne bude slavnost odpočinutí, Hospodinův svatý den odpočinku. Každý, kdo by dělal nějakou práci v den odpočinku, musí zemřít“ (Ex 31,15). Ježíš se této obžalobě bránil slovy: „Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji“ (v. 17). Ale z hlediska farizeů zde člověk nazývá Boha svým otcem, a tedy se rouhá. Takový přestupek Zákona je opět trestán smrtí: „Kdokoli by zlořečil svému Bohu, ponese následky svého hříchu. Kdo bude lát jménu Hospodinovu, musí zemřít. Celá pospolitost ho ukamenuje. Jak host, tak domorodec zemře, jestliže bude lát Jménu“ (Lv 24,15-16). Měli bychom tedy mít pochopení pro postoj farizeů, o kterých zde evangelista říká: „To bylo příčinou, že Židé ještě více usilovali Ježíše zabít, protože nejen znesvěcoval sobotu, ale dokonce nazýval Boha svým vlastním Otcem, a tak se mu stavěl na roveň“ (v. 18).

Ježíš ovšem tuto argumentaci nepřijímá. Tvrdí, že za jeho činy stojí sám milující Otec: „Otec miluje Syna a ukazuje mu všecko, co sám činí“ (v. 20). Přesvědčuje Židy, že je Bohu roven nejen v osobě Božího Syna: „Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji“ (v. 17), ale i v moci a svrchovanosti: „Jako Otec mrtvé křísí a probouzí k životu, tak i Syn probouzí k životu, které chce“ (v. 21), v soudu: „Otec nikoho nesoudí, ale všechen soud dal do rukou Synovi“ (v. 22), ve své cti: „aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. Kdo nemá v úctě Syna, nemá v úctě ani Otce, který ho poslal“ (v. 23). Po tomto zjevení svého nároku na Boží synovství vysloví svůj největší a nejzákladnější nárok: „Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života“ (v. 24). Svoji obhajobu končí znovu zdůrazněním své rovnosti s Otcem v moci a soudu: „Neboť jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synovi, aby měl život sám v sobě. A dal mu moc konat soud, poněvadž je Syn člověka“ (v. 26-27). Je zde řeč patrně o soudu v poslední den: „přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší jeho hlas a vyjdou; ti, kdo činili dobré, vstanou k životu, a ti, kdo činili zlé, vstanou k odsouzení. Sám od sebe nemohu dělat nic; jak mi Bůh přikazuje, tak soudím, a můj soud je spravedlivý, neboť nehledám vůli svou, ale vůli toho, který mě poslal“ (v. 28-30).

Ježíšovo svědectví o jeho Božím synovství bylo napadnutelné, protože svědčil jen on sám, ale zákon požadoval nejméně dva svědky: „… Soudní výrok bude vynesen podle výpovědi dvou nebo tří svědků“ (Dt 19,15). Ale Ježíš odmítá svědectví druhého člověka, byť by to bylo i Židy vyžádané svědectví Jana Křtitele: „Poslali jste k Janovi a on vydal svědectví pravdě“ (v. 33; viz také Ježíšovu odpověď Pilátovi v J 18,37). On má druhého svědka: „Svědectví, které mám já, je větší než Janovo: skutky, jež mi Otec svěřil, abych je vykonal. Tyto skutky, které činím, svědčí o tom, že mě Otec poslal. A sám Otec, který mě poslal, vydal o mě svědectví“ (v. 36-37). Ježíš uvádí důvod, proč je tak intensivně přesvědčuje, a tento důvod by měl být klíčový při našem pohledu na Ježíšovy spory s farizeji: „Já nepotřebuji svědectví od člověka – ale říkám to proto, abyste vy byli spaseni“ (v. 34).

V další části své řeči Ježíš velice laskavě a současně velice tvrdě rozebírá předsudky, které jeho posluchačům brání mu uvěřit a tak vstoupit na cestu spásy, napojit se na zdroj Života.