Je to příležitost nechat se uzdravit Boží milosrdnou láskou a obnovit ve svém nitru pokoj, který je ovocem odpuštění.
Při přemýšlení a přípravě na svátost si můžeme připomenout myšlenky a texty známého benediktinského mnicha, duchovního průvodce a autora mnoha knih Anselma Grüna, z knížek Svátost smíření a Škola odpuštění, kdesi přečteme:

Jaký význam má tato svátost pro nás dnes? Církev nabízí už po celá staletí rituál, který lidem zprostředkovává zkušenost odpuštění a smíření: svátost pokání neboli svatou zpověď. V českém slově „zpověď“ je skryta ochota učinit
výpověď, vypovídat o něčem, co jsem učinil, a ve výrazu „pokání“ je skryta touha konat, učinit něco ještě jednou – lépe. Něco opravit, napravit, vylepšit. Chci tu znova navázat přetržené nebo narušené spojení s Bohem a napravit svou vinu. Potřeba vyznání vin je vrozena každému člověku, protože
každý prožívá, že znovu a znovu odbočuje ze správné cesty a potřebuje se tedy vždy znovu rozhodnout pro nový začátek. Bible, především Nový zákon, mluví o „obrácení“, řecky „metanoia“, tedy vlastně o změně smýšlení. Ježíšova první slova v Markově evangeliu jsou „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu!“ (Mk 1,15). Skutečné polepšení života může
začít jen změnou smýšlení, novými postoji, pak se může změnit i chování člověka.

Mnozí se domnívají, že se křesťané „musí“ zpovídat. Ale ve skutečnosti je svátost smíření nabídka, kterou můžeme přijmout a setkávat se v ní i s Boží láskou a odpuštěním. Naše naděje spočívá v tom, že přijmeme své slabosti a s pokorou přijmeme i vlastní vinu, vezmeme za své selhání odpovědnost. Člověk se ve svém životě nutně proviňuje. Postavit se ke své vině čelem patří k důstojnosti člověka a je výrazem jeho svobody. Jestliže svou vinu neuznám, svádím-li ji na druhé nebo hledám výmluvy, o tuto svobodu se připravuji.

Při přípravě na svátost smíření – při zpytování svědomí se zamýšlím nad svým vztahem k Bohu, nad vztahem k sobě samému a nad vztahy ke svým bližním. Protože mnoho lidí má problém s tím, z čeho se vyznávat a jak mají sami o sobě mluvit, uvádím několik podnětů pro zpytování svědomí.

Na vztah k Bohu se lze ptát například takto: Jakou roli v mém životě má Bůh? Počítám s ním? Hledám ho? Nebo žiji jakoby mimo něj? Jak začínám svůj den, jak ho končím? Prosím ráno o Boží požehnání? Najdu si čas k modlitbě, k tichu, duchovní četbě? Snažím se využít Boha pro sebe, nebo se mu dávám k dispozici? Je Bůh opravdu cílem mého života a zdrojem, z něhož žiji?

V souvislosti se vztahem k sobě samému se mohu ptát, žiji-li skutečně svůj život já, jsem vnitřně svobodný, nebo upadám do závislostí na lidech, věcech a zvyklostech? Plánuji svůj den, nebo žiji ze dne na den? Odsuzuji se? Podceňuji se? Jaké jsou mé myšlenky, fantazie a pocity? Jak zacházím se
svým tělem, se svou sexualitou? Dělám něco pro své zdraví? Podléhám depresím, libuji si v sebelítosti? Nedeptám se tím, že sám sebe stále lituji?

Když se zamýšlím nad svými vztahy k bližním, začít těmi, které jsou pro mne zvlášť těžké. Mohu se ptát na to, jak o druhých mluvím, zda si svých bližních vážím, nebo jimi pohrdám, zda je vnitřně stále posuzuji a odsuzuji, nebo se nad nimi vyvyšuji? Chovám se k svým bližním pozorně? Zajímá mne,jak se jim daří nebo se zabývám jen sám sebou?

Skladba svátosti smíření (podle A.G.)

Pozdrav.

Svátost smíření začíná krátkým pozdravem. Kněz a zpovídající se znamením kříže se odevzdají milosrdné Boží lásce, která se nám nejviditelněji zjevila na kříži. Pak se kněz může krátce pomodlit. Liturgické texty pro obřad pokání obsahují modlitbu, ve které prosíme o Boží požehnání. „Bůh. který
osvěcuje naše srdce, ať ti daruje pravé poznání hříchů a své milosrdenství.“

Vyznání hříchů a rozhovor.

Vyznání hříchů mi prospívá. Čas od času se potřebuji zastavit, zamyslet se nad svým životem a bilancovat: je to, jak žiji, podle Boží vůle?

Lítost.

Pak následuje krátká modlitba, kterou kajícník vyjádří lítost. Například: „Lituji, že jsem činil zlo a zanedbával dobro. Pane, smiluj se nade mnou.“ Mnozí mají s lítostí problém. Lítost spočívá v odmítavém postoji ke spáchanému činu. Rozhodující je uznat, že jsem nejednal tak, jak to odpovídá
Boží vůli, dobru druhého a mému vlastnímu přesvědčení. Nezabývat se ale dlouze svou minulostí, přijmout sami sebe se svými chybami a slabostmi. Zdráháme se přijmout život takový, jaký nám Bůh připravil, přijmout se takoví, jaké nás Bůh učinil. Svou minulost můžeme ponechat Bohu, potom nás už nebude deprimovat. A Boha je nutné poprosit o pomoc, abychom šli svou cestou tak, aby nás přivedla k němu. Můžeme to vyjádřit modlitbou: „Otče, odevzdávám tvému milosrdenství všechno, co se v mém životě stalo a co ve mně stále působí, a prosím tě, aby požehnal mé další cestě.“

Rozhřešení – odpuštění.

V Ježíšově jménu zprošťuje kněz kajícníka viny a slibuje mu Boží odpuštění. Obřad předpokládá vzkládání rukou. Slova rozhřešení: „Bůh, Otec veškerého milosrdenství, smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého svatého Ducha, ať ti skrze tuto službu církve
odpustí hříchy a naplní tě pokojem. Uděluji ti rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ Obřad rozhřešení je kajícníkovi pomocí k tomu, aby skutečně uvěřil v Boží odpuštění. Bůh nás se svou odpouštějící láskou nikdy neopustí, odpuštění se vztahuje na všechny naše viny a Bůh nás
bezpodmínečně přijímá.

Propuštění.

Svátost smíření končí propuštěním. „Pán ti odpustil hříchy, jdi v
pokoji.“ Kněz se může s kajícníkem rozloučit pozdravením pokoje, vyjadřujícím, že teď je kajícník usmířen i se společenstvím
církve. Kněz popřeje kajícníkovi Boží požehnání a dá povzbuzení, aby se nikdy nevzdával a šel životem dál s důvěrou v Boží milosrdenství. Na této cestě se všechno nezdaří, ale důležité je vědomí, že člověk je vždy a všude obklopen léčivou a milující Boží blízkostí.

Jana Gottwaldová