Řekl jsem si, že použiji tento, trochu už pozapomenutý, název posledního týdne před Velikonocemi. Vždyť v těchto dnech si připomínáme poslední události z Ježíšova života – slavný vjezd do Jeruzaléma, poslední večeři, zradu učedníka, samotu v Getsemanské zahradě, uvěznění a útěk učedníků, ponižování a mučení, nespravedlivé odsouzení, krutou smrt na kříži, uložení do hrobu a pak prázdný hrob po Kristově zmrtvýchvstání.

Většina z nás má přípravu na velikonoční svátky spojenou se zpovědí. Teď se možná trápí tím, že nemá možnost jít ke svátosti smíření. Není třeba se trápit. Vždyť pokání za odpuštění hříchů můžeme činit i teď, stejně tak přípravu na dobrou zpověď, kterou pak uskutečníme, až bude k tomu příležitost. Můžeme vykonat důkladné zpytování svědomí, vyjádřit upřímnou lítost nad svými hříchy, vyslovit konkrétní předsevzetí a vykonat nějakou formou zadostiučinění Pánu Bohu a bližnímu. Vždyť církev učí, že vyzpovídat se ze svých hříchů bychom měli alespoň jednou za rok a Svátost oltářní přijmout alespoň ve velikonoční době a ta letos končí 31. května. Taky říká: „Tam, kde se jednotliví věřící ocitli v bolestné nemožnosti přijímat svátostné rozhřešení, je třeba připomenout, že dokonalá lítost, vycházející z lásky k Bohu milovanému nade všechno, vyjádřená upřímnou žádostí o odpuštění (takovou, jakou je kajícník v této chvíli schopen projevit) a doprovázená votum confessionis, tj. pevným předsevzetím jít co nejdříve ke svátostné zpovědi, získává odpuštění hříchů, a to i smrtelných (srov. KKC, č. 1452).“

Slavení Velikonoc letos nebudeme prožívat v kostelní atmosféře slavnostních liturgických obřadů a v lavicích zaplněných věřícími. Bude to v tichu domova a mnohdy i o samotě. Kdo bude moci, bude sledovat přenos obřadů v televizi, nebo bude slavit domácí liturgii třeba dle návodu dostupného na internetových stránkách naší farnosti.

Církev by měla být jako ten dobrý hospodář, který ze své pokladnice vynáší věci staré i nové. Je to veliké dobro, že moderní technologie jsou využívány ke službě víry a mnozí z toho mohou mít užitek. To jsou ty věci nové. Jenže je třeba umět využít i ty věci staré. Takovým starým pokladem je evangelijní kontemplace, to je být s Ježíšem, v Jeho blízkosti. Až si budeme číst evangelia nadcházejících dnů, přečtěme si je opakovaně. Nechme si pak ty scény z evangelia oživit před svýma očima a vstupme do tohoto dění. Jako bychom tam byli. Rozhlédněme se kolem a pokusme se vidět všechno vlastníma očima, slyšet, co se říká, vnímat tu atmosféru, dokonce pocítit vůni a třeba i ochutnat. To hlavní je upřít svůj zrak na Ježíše, posadit se v jeho blízkosti. Slyšet, co říká, jak to říká, a vše nechat na sebe působit. A taky se nebát se ho zeptat. A pak kontemplaci ukončeme poděkováním a modlitbou svými slovy.